Chování lidí, jejich motivy, emoce a zejména pak jejich vzájemný střet při intimní interakci je velmi složitá věc. Vůbec si nehodlám nalhávat, že bych byla nějaký za slovo vzatý profík, který lidem rozumí. To jen určitá dávka empatie mi občas umožní zauvažovat nad tím, co se kolem děje s určitým vhledem. A jako postarší dáma vlastně už i náhledem na mládí a jeho výhody, plusy, specifika. Konkrétně teď mluvím o absenci špatných zkušeností, o nadšení, odvaze a někdy i naprosto hloupém předpokladu, že se nemůže nic stát. Mladí lidé, nováčci, začátečníci, ti všichni se vrhají do hraní s otevřenou hlavou a srdcem na dlani. Je to úžasné sledovat, občas to budí obavy, občas snahu je chránit.

Ale o mladých a nezkušených tahle úvaha není. Naopak. Je o lidech, kteří jsou „stálým inventářem“, klasickými návštěvníky akcí, které vnímáte jako součást všeho a přesto, nebo možná právě proto, je málokdo chce skutečně poznat jako obyčejné lidi a pokud někdo hledá parťáka pro život, málokdy je takový člověk napadne. Tenhle text je o těch postarších, služebně zkušených, otlučených (ne vždy dobrými) zkušenostmi, vybavených velkou dávkou životního cynismu a ještě větší hromadou nejrůznějších traumátek, která je často „nutí“ vnímat navazování vztahů jako skok do zdi.

Ano, právě jsem do značné míry popsala i sama sebe. A budu nezvykle osobní a konkrétní i nadále.

První zkušenost s BDSM ve mě zanechala mnoho menších i větších bloků. Dodnes například, ač jinak masochistka nejhrubšího zrna, nesnesu jakýkoliv náznak bolesti na přirození. V dnešní době MeToo a hysterické snahy o korektnost by drtivá většina lidí vyhodnotila mou zkušenost jako poměrně brutální zneužití/znásilnění. Já osobně to beru prostě jako zkušenost, necítím se tím nějak traumatizovaná. Navíc jsem se v téže době přestěhovala do Prahy, začala chodit na srazy, poznala skutečně skvělé lidi, kteří si mě vzali pod křídla, a najednou jsem mohla spoustu věcí zkoušet a poznávat, aniž bych se bála. Srazy se pro mě fyzicky staly kompenzací toho, že jsem nikdy neuměla najít, a když jsem našla, tak si udržet, slušného chlapa na vztah.

Většinu svého „BDSM služebního“ života jsem tedy byla sama. A uznávám, že to není ani tak o tom, že by BDSM srazy nebyly plné fajn chlapů. Řekněme si prostě narovinu, že jsem dost děsivá kombinace intelektu, přímočarosti a soběstačnosti, zabalená do velké nadváhy, esteticky doplněná o vražednou schopnost vystupovat způsobem, který dost lidí na první dobrou sere. Nějaké ty zkušenosti jsem samozřejmě nasbírala i jako singles, podnikla jsem dokonce několik odvážných pokusů sama nebýt. Párkrát mi na někom skutečně záleželo a jednou jsem dokonce doufala, že budu mít rodinu. A jen velmi zřídka tyto stavy radostného očekávání přinesly něco jiného, než hromadu… zkušeností.

Nakonec to už není ani o tom, že bych chtěla s někým být a nešlo to, já už se programově snažím zůstat sama, abych si uchránila alespoň zbyteček nějaké vlastní spokojenosti a sebeúcty. Což je mimochodem taky docela důležitý point. Čím více ponížení jsem zažila reálně, tím hůře snáším ponížení hrané, pokud se dotkne něčeho, co jsem už měla tu čest poznat ve vztahu jako zcela vážně myšlený způsob jak mě „zkrotit“.

Nakonec jsem dospěla do bodu, kdy jediné správné nastavení je, že odpovědnost sama za sebe mám vždycky jen a právě jen já. Když jsem sama, je mi v některých věcech lépe a svým způsobem si (kdybych o to stála) mohu ledasco dopřát nezávazně a bez nutnosti si nechat ublížit v citové rovině. Obranné mechanismy jsem postupně vybrousila k dokonalosti. K dokonalé obraně před tím, abych uvěřila, že mě někdo může mít rád. Protože pokaždé, když jsem tomu uvěřila, mě to stálo o fous víc, než to přineslo. A znáte to: stokrát nic….

Dnes opravdu nechci mluvit v množném čísle a tahat do tohohle výlevu kohokoliv dalšího. Ale pravdou je, že příběhů jako je ten můj, jsem si vyslechla poslední dobou několik. Možná jsem i programově hledala radu a pomoc u těch, kteří by to podobně mít mohli. Zajímaly mě osobní zkušenosti dalších, které znám roky a vlastně nevím, proč jsou sami.

A aby bylo jasno, já vám fakt neporadím, co s tím dělat. Já jen říkám, že za každým obranným mechanismem se skrývá důvod. Všechny znalosti, zkušenosti a dřívější prožitky (ne nezbytně nevratně) ovlivňují způsob, jakým vystupujeme, a zejména to, jak snadné nebo složité je s námi navázat nějaký vztah.

Například mou nejlepší obranou se obvykle stává útok a je otázka milisekundy, kdy se mé chování změní z opatrného otrkávání a lehce optimistického užívání si interakce na „boj o život“. Může to být jedna pitomá věta, gesto… může to být vůně, nebo prostě „flash-back“ nějaké situace, která se mi zažrala pod kůži. A můžu si stokrát racionálně vysvětlovat, že má reakce je totálně pitomá! A pak tomu taky mohu uvěřit, a ještě se dostat do stavu téměř paniky z toho, že kvůli téhle pitomé reakci odeženu někoho, na kom mi záleží. Jenže v tu chvíli to prostě udělá „cvak“ a je to v hajzlu, protože jediné, co mnou rezonuje je: „nenechám si ublížit! už nikdy si nenechám ublížit!“.

No dobře, stejně budu zase „chytrá“ a budu vám do toho kecat. Zkuste se, prosím, naučit vnímat, co je jen obranný mechanismus. Reflex, kterým člověk útočí v okamžiku nejistoty. Zkuste se soustředit na to, jak moc vás ten člověk chce během hraní držet za ruku, ne na to, že když si to uvědomí, svraští čelo a s ledovým klidem prohlásí nějakou strašnou blbost, jako že si s vámi rozhodně nechce nic začínat a kdyby náhodou chtěl, dá vám včas vědět.

On přece v té chvíli už dávno ví, že je takový pitomec, že to chce znovu zkusit. Že už nechce být sám. Každý takový „pomuchlaný“ člověk už dávno ví, že je to v háji, a zase doufá. Ví, že právě kvůli vám je ochotný si zase nechat ublížit. A pozor!!! On dost možná opravdu věří, že to jinak skončit nemůže. Jenže také bytostně věří, že VY jste odpovědí a řešením v jedné osobě.

Uznávám, že to zatím velmi dobře maskuji, ale tenhle text vlastně vůbec není o tom, že zkušenostmi zklamaní lidé jsou negativní zoufalci. Je o tom, že stačí maličkost – prohlédnout (nebo jednoduše ignorovat) naši snahu od sebe všechny odehnat a zkusit nás poznat. Tenhle text je totiž hlavně o tom, abyste věděli, jak skutečné jsou naše projevy důvěry a náklonosti. O tom, že i my, staří cyničtí matadoři, toužíme po úplně normálních věcech. Jít do kina, dostat jen tak nějakou blbost, o které víte, že nás potěší, přikrýt dekou, když vám usneme na rameni, přidržet skleničku, když se nám po hraní ještě klepou ruce, pošeptat do ucha malou nevinnou lichotku, nebo nám nechat dovézt taxíkem citrony, když nám je mizerně. Chceme zase zažít to nadšení z prvního výprasku. Prvního vašeho, prvního společného. Chceme být zase součástí vylomenin na akcích, chceme žít možná daleko víc než mladí, protože už víme, že máme času méně, než se nám zdálo před půl hodinou. Chceme se bavit, smát se a zamilovat. 

Člověk, co má už ledasco za sebou, je totiž skvělý parťák na hraní, který vám odpustí kdejakou koninu. Může vás kde co naučit a stejně rád bude pozorovat vaše samostatné první krůčky, jako vás rád vším provede, pokud si to budete přát. Jasně, navzdory tomu jak hustě se tváří, potřebuje po lidské stránce možná trochu víc pozornosti, péče a především stability. Ale dejte nám ji a zjistíte, že to sakra stálo za to. Všechno to, o čem si s nováčky můžete nechat jen zdát, vám s oddaným úsměvem my složíme k nohám. A budeme tu pro vás do roztrhání těla, protože roztrhaní na kousky už jsme stejně párkrát byli.

Já vám tímhle vším chtěla jen říct, že zkušení, postarší a opomíjení lidé BDSM světa tu stále jsou, jsou báječní (no já ne, ale jiní třeba ano) a čekají jen na to, až si někdo dá tu práci je objevit a získat.