V prostředí BDSM scény jsou dominanti (samozřejmě ne vždy, ale častěji než by se nám, subinkám, líbilo) spíš rozkošná a zábavná zvířátka zralá tak akorát na pár facek. Když ženská hledá toho „pravého a skutečného“ dominanta, je celkem rychle v koncích. Ale není důvod si zoufat, dámy. Stačí vidět v mužích potenciál.

Ženy prostě z nějakého důvodu často nerozpoznají vnější projevy od podstaty. A abych nepsala za celé pokolení, musím uznat, že toto tvrzení vychází zejména z vlastní dlouhodobé neschopnosti najít si muže, který by splnil základní očekávání. V době „lovu“ se pak rozhlížím kolem sebe a nevím, zda brečet, nebo se smát.

Nejvíc vidět je takový ten běžný salónní typ dominanta. Rozuměj, husťák už od pohledu! Ramena, že se nevejdou do dveří (i když váží sotva 60 kg), egoisticky středem pozornosti a zábavy, obklopen slečnami, přesvědčen o tom, že mu každá druhá padne k nohám. V horším případě prosazující tato svá „dominantní práva“ ve zcela zjevném nesouladu s tím, jak je vnímán okolím. Všichni tihle muži mají jasno. A já, a doufám, že i každá soudná ženská, taky.

Co když se ale přestaneme dívat jen na vzorek přítomný na BDSM seznamkách a zaměříme se více na realitu všedního dne?

Jedna z mnoha definic praví, že dominance je v psychologii vlastnost lidí, obecněji v etologii vlastnost společenských živočichů, kdy se dominantní jedinci rádi ujímají vedení kolektivu. A já to zdůrazním ještě jednou: ujímají se vedení kolektivu. Neprohlásí se za vedoucího bez ohledu na své schopnosti a možnosti a neočekávají, že na základě tohoto prohlášení se věci budou dít. Oni jsou ti, kdo konají a berou iniciativu do vlastních rukou.

Já vím, že je to neskutečně povrchní, ale možná proto subinkám často imponují muži, kteří se živí rukama. Jednak jsou zpravidla v lepší fyzické kondici jež jejich intelektuálně založení vrstevníci, a pak to jsou prostě častěji muži činu. Ženu, která píchla kolo nezachrání pojednání o kvasarech ani vztekání se, jak blbě funguje asistenční služba. Potřebuje chlapa, který zastaví, s úsměvem (a možná i nějakou tou flirtovní poznámkou) kolo vymění, a pak (teď už s jistotou, že k němu žena s vděkem a úctou vzhlíží) ji pozve na kafe. Nebo ještě lépe na panáka do své ložnice. Tahle surová fyzická nadřazenost a schopnost konat prostě funguje.

No a teď k tomu potenciálu dominance. Jak jsem již, pro mě tak typickým, nevybíravým způsobem naznačila, dominantní jedinci (obecněji muži), kteří se pohybují v BDSM komunitě, jsou v tomto směru opakem. Jediným jejich činem je zřízení profilu s krutopřísnou přezdívkou a kliknutí na kolonku dominant. Je to tak předvídatelné, tak nudně stereotypní!

Co je ve skutečnosti podstatné není deklarace dominance provázená vnějšími znaky. Nikdo nechce chlapa, který má profil na všech BDSM seznamkách, a na kterého získáte reference snadněji než na prací prášek. To co ženy láká je jakýsi příslib možného.

Stanovme si realistické cíle a přiznejme si, že třeba už nejsme dvacetiletá štíhlounká slečna, o kterou bojují vrstevníci i postarší pánové. Možná by bylo fajn si uvědomit vlastní chyby, zvláštnůstky a celkově si nastavit nějakou realistickou vizi toho, čeho můžeme dosáhnout. Samozřejmě každá žena má své priority, taky bych nerandila s někým, kdo je menší než já. Ale co takhle se rozhlédnout kolem sebe? Nenápadný prodavač, který vám vždy pomůže sbalit nákup, zubař, který kvůli vám zůstane přesčas, kolega z vedlejší kanceláře, který začal do práce jezdit ve stejnou dobu… Je na čase zamyslet se, zda vám ten člověk je alespoň trochu sympatický. A pak mu dát šanci. Nadechnout se a říct si: „Tak jo, proč vlastně ne?“ a usmát se na něj.

Dál už je to jen o jemné interakci, která mezi vámi bude fungovat a umožní muži být někdy v budoucnu panem dokonalým. A nebo taky ne. Copak existuje hezčí období než to nenápadné oťukávání, očekávání, zda se bude partner smát vašim vtipům, jestli si vám stiskne ruku a přidrží si vás v objetí o tu malou chvilku déle, než by bylo vhodné? Přiznejme si, že muži jsou lovci a ženy chtějí být dobývány. Nějak se na to v době internetových seznamek a otevřených profilů zapomíná, ale prapočátek všeho je flirt. A každý flirt začíná úsměvem. Pohledem. Chutí poznat, co v tom druhém je.

Potenciál přirozené dominance se (pokud existuje) projeví rychle, nebojte. Dominantní chlap si prostě všimne záblesku ve tváři, když na vás houkne o trochu důrazněji. Pozná, jak záříte, když vás „omylem“ stiskne při prvním mazlení víc, než chtěl, a vy vydechnete vzrušením. A bude to on, kdo začne udávat společnému hraní rytmus.

Na druhou stranu… ženy jsou v tomhle také nepoučitelné. Neuvědomují si, že jsou to ony, kdo dávají to nejdůležitější – zpětnou vazbu, podporu ale i nahrávky na smeč. Když se budete bavit s ženami, zjistíte, že často mluví o tom, že dnes najít „pořádného chlapa“ je těžké. Ale kdy ony samy naposledy použily „ženské zbraně“?

Takže, dámy, nebuďte krávy, najděte si svého chlapa s potenciálem a věnujte mu trochu toho ženského flirtu. Dívat se na všechny ty šťastné páry a „dokonalé“ leč zadané dominantní muže, a říkat si, kde je ta jejich minda ulovila, vám ke štěstí nepomůže. Ulovte si něco svého, nového a neokoukaného. Možná budete překvapené jak málo stačí k tomu, abyste v muži viděli potenciál.

No a o tom, že to může být úplně k hovnu si povíme jindy. 😉