Každá půlnoční debata v klubu, na dílně, nebo kdekoliv, kde se sejdou otevření lidé přináší nové poznatky a ta poslední mě přiměla zamyslet se nad jedním takovým klišé, které zřejmě až takové klišé není. „Nejdřív uspokojím partnerku.“ je názor, který si v diskusi hájili všichni přítomní muži, ženy se rozdělily na dva tábory. Některé spokojené se stavem věcí, a pak já.

Vážně je tak důležité uspokojit jako první partnerku? Dělat první poslední, aby ona byla spokojená a tím si dokázat, jaký jsem chlap? A co ta partnerka? Ta nemá možnost být tou, která je tak skvělá milenka, že partnera zvládne uspokojit? Nemůže i ona pociťovat potřebu dělat partnerovi dobře?

Chápu a rozumím tomu, že muži mají často obavy z výdrže a z toho, že po vlastním orgasmu už dál nebudou mít elán si hrát a v sexu pokračovat. Samozřejmě chápu, že si za to mohou ženy samy svými častými vtípky a stížnostmi. Vzhledem k rozdílům v průběhu a vnímání sexu, a samozřejmě i možnosti mít opakovaně orgasmus, je i logické, že partner si nechá své uspokojení nakonec. Mě spíš dráždí to pravidlo, ta zarputilost v tom, že to tak být musí.

No, nemusí. I ženy občas mají chuť na rychlovku, i ženám zvedá ego, když ví, že dokáží partnera vzrušit natolik, že je jeho orgasmus otázkou chvíle. Vědět, co muže baví, co ho dostává, v rychlosti ho udělat ještě před odchodem do práce, nebo jen tak, pro radost, aby zůstal maličko nevěřícně koukat s roztomile zmateným výrazem… To přece stojí za to!

Dalším argumentem je mít klid. Což zní asi dost pitomě, ale občas je fajn vědět, že „povinnost“ (vidíte, to je přesně to, proč mě to dráždí!) dosáhnout u partnera vyvrcholení byla splněna a teď si můžeme jen tak hrát. Nebo třeba ani nemít chuť to dokončit a jen tak si užívat stoupající a hlesající vlny vzrušení, sdílet společně intimitu, věnovat se novinkám, zkoušení a nebo čemukoliv, u čeho je dobré nemít mozek zcela odkrven a myslet jen tvrdým/mokrým rozkrokem. Občas prostě je fajn vědět, že „už je splněno“ a nevidím důvod, proč celou dobu myslet na to, že vlastně ještě pak, unavená a zralá usnout, „musím“ umožnit partnerovi to, co na začátku odmítl.

Nátlak a pocit „povinnosti“ navíc rozhodně nepřidává na psychické pohodě. Jakékoliv striktní pravidlo týkající se průběhu milování/hraní je svazující. Copak nemáte výkonnostních požadavků dost z práce? Musíme si stanovovat kvóty i v posteli? Sex je úžasný sám o sobě, tak proč si ho kazit pocitem selhání, když nedojde k uspokojení partnera? Nedej Bože uspokojení ve správném pořadí.

Ono je moc hezké, že na vás partner myslí, ale nutně pak také nutí myslet na vytyčený cíl i vás. A potřebujete se u sexu zaobírat tím, že to dnes prostě nejde a cítit vinu, pocit selhání, nedostatečnosti… Co bude dál? „Dokud se neuděláš, tak nebudu ani já…“?! Právě jsme si přidali fešáckou formu vydírání. No super.

Zkusím se vrátit k tomu základnímu. Pánové, když s vámi žena spí, tak tam je kvůli vám. Kdyby chtěla efektivně dosáhnout orgasmu, tak mi věřte, že na to má pod postelí tunu hraček, které to zvládnou rychleji a lépe než vy. Ale ona místo toho věnuje čas a energii vám. Chce to, co jí nedá žádné udělátko. Chce vás cítit, objímat, dotýkat se, vidět a slyšet vaše vzrušení. Chce vědět, že je přitažlivá, krásná a vzrušující. Pro vás! A tohle všechno přispívá k tomu, že si sex s vámi užívá. Nebo taky ne…

Možná si to neuvědomujete, … No dobře. Pravděpodobně si vůbec neuvědomujete, že vnímání žen během sexu je prostě jiné než vaše. Prožíváme jinak orgasmy i samotné vzrušení a rozpoznat hranice mezi finálním orgasmem a jeho předcházejícím průběhem a vlnami prožitků je složitější. My užíváme předehru, komunikaci, nebo ještě lépe interakci, a chceme si ji užít pořádně. A tohle celé opravdu není jen o přijímání.

Neberte partnerce možnost vám udělat dobře. Nejeden vztah už skončil na frustraci ženy z toho, že muže nepřitahuje, že má pocit, že mu nemá co nabídnout. Dokonce o tom koluje taková hezká historka.

Byla nebyla jedna nádherná Dáma. Dlouho hledala subíka, který by byl ten pravý pro společný život. Hledala někoho, kdo jí sedne lidsky a kdo s ní bude skutečně život sdílet. Našla, byla šťastná. Z počátku. S každým dalším setkáním, hraním, lekcí… se u ní prohluboval pocit nejistoty, frustrace, a nakonec i zklamání. Její subík s ní nikdy neměl erekci. Dělala první poslední, ale nikdy nedosáhla jasného důkazu o tom, že ho vzrušuje. Nakonec došlo ke klíčové debatě o tom, proč to tak je, a že je smutná z toho, že se mu nelíbí. Subík se na ni jen vyděšeně díval a řekl: „Ale Madam nedovolila…“

Samozřejmě, že tohle je specifický extrém a je to hlavně o komunikaci, ale vážně je fajn dovolit partnerce se projevit a ukázat jí, co s vámi dělá. Pokud vás chce udělat, hurá do toho! My nejsme až takové kačeny, abychom nevěděly, že pak potřebujete pauzu. A pokud nebudete úplně pitomí i vy, tak si odpočinete a budete pokračovat. Dovolte partnerce ten luxus být aktivní a jedinečnou milenkou, ukažte jí, co máte rádi, dovolte jí poznat, co se vám skutečně líbí a věnovat se vám pořádně a zcela výhradně klidně jako první. Věřte mi, bude ji to bavit stejně jako vás.

Nesvazujte se pravidlem „ty první“.