Na BDSMlife.cz  po delší době někdo oživil diskusi o STOPce, a já zase po dlouhé době nestačím zírat, kolik je nejasností ve věcech, které jsem brala za samozřejmé základy. A samozřejmě začnu tím, co mě dráždí nejvíce – že i po nějakých 13-15 letech, co průřezem prakticky celá česká BDSM scéna používá moje pravidla srazů, existují lidé, kteří je neznají, a nebo nechápou, a klidně jejich výklad veřejně přinejmenším ohýbají.

Pravidlo akcí č. 5: „Na srazech platí obecná stopka – slovo „STOP“. Po použití obecné stopky je kdokoliv nejen oprávněn ale i povinen akci ukončit, třeba i vstupem do cizí scénky v případě, že je to třeba.“ Každý, kdo vstupuje na akci potvrzuje, že tohle pravidlo zná a respektuje. Což mimo jiné znamená, že ÚPLNĚ KAŽDÝ ÚČASTNÍK SRAZU MÁ STANOVENO SLOVO STOP JAKO STOPKU. Jakýkoliv jiný výklad, nebo tvrzení, že slovo STOP se nemusí respektovat je špatné. A abychom byli fér, tak je na druhou stranu velmi problematické tvrzení, že pokud stopka není stanovena, tak ji spodek nemusí použít a platí jakýkoliv nesouhlas. (Tohle vysvětlím dále v textu podrobněji.)

PROČ JE ZROVNA TOHLE U SRAZŮ TAK DŮLEŽITÉ? No protože je tu vyšší šance, že lidé budou akčnit aniž by se dlouhodobě znali. Také častěji akční s nějakou tou skleničkou v žíle, jsou rozverní, nadšení, vyhecovaní „davem“ nebo cokoliv. Prostě je potřeba, aby se zamezilo jakémukoliv nedorozumění na obou stranách, protože bez toho by se vršci báli i spodci báli akčnit, byť ze zcela odlišných důvodů.

Je to pár měsíců dozadu, kdy jsem na mé vlastní akci byla zahnaná naprosto mimo mou komfortní zónu. Ne proto, co jsem dělala s partnerem, ale proto, že to bylo veřejně. Prosila jsem, odmítala. Prostě a jednoduše byly stud a mindráky z obezity silnější než to, že šlo o akci s vysněným protějškem. Po této akci za mnou přišlo několik lidí a ptali se, zda jsem v pořádku, že čekali, zda použiju stopku, protože bylo zcela zjevné, že je mi to nepříjemné. No bylo! A jak! Dokonce tak, že jsem celou scénku několikrát důrazně odmítla. Ale nikdo nezasáhl a partner nepřestal. A díky Bohu za to! Jak já si to užila, to si neumíte představit!!! Kdyby poslouchal mé v tu chvíli zcela opravdové protesty, tak nikdy nezažiju to, po čem tajně toužím.

Odmítání, vyjádření nesouhlasu, křik, uhýbání před ranami, prosby, kletby… to vše beze sporu patří u některých z nás k prožitku při BDSM. STOPka chrání obě strany před tím, aby o ten prožitek přišly. Bylo by totiž velmi nebezpečným precedentem, kdyby například subjekt, který prožívá své orgasmy s křikem a bráněním se najednou přišel o možnost akci stopnout a nebylo rozeznatelné, že teď to myslí vážně. Úplně stejně nepříjemné by pro všechny účastníky srazů bylo ale i nastavení opačné. Tedy reagovat na každé „ne“ okamžitě ukončením akce nebo zpovědí, jak to myslíme. Nedej bože, kdyby se po každém „ne“ přiřítil nějaký samozvaný zachránce a začal nám do toho vstupovat. Je velmi důležité umět to odlišit a tedy mít stopku, protože i ten, kdo celou dobu řve jak na lesy „ne, nechci“ má samozřejmě právo skutečně akci odmítnout. Ale taky má právě právo řvát jak na lesy aniž by kohokoliv byť jen napadlo mu nějak pomáhat!!! A kdykoliv, opakuji KDYKOLIV MŮŽE SVŮJ NESOUHLAS DÁT STOPKOU NAJEVO.

A co situace, kdy obyčejné „ne“ skutečně je „NE“ a není respektováno? No od toho je tu stopka. Pokud nereaguje na ne, řekněte STOP. Nejste si jistí? Zeptejte se a připomeňte „pokud chceš skončit, stopku máš“. Jééé, jak často já tohle poslouchám, protože si protějšek opravdu není jistý! Ehm, beru zpět… je si na sto procent jistý, že je to dávno za hranou, ale taky ví, že kdybych to chtěla ukončit a nechtěla za hranu jít, tak použiju stopku. Od toho ta stopka prostě je. Aby nebyl jakýkoliv nesoulad, když jde do tuhého. A já i chápu, že v běžném životě a v jiném prostředí je to jinak, ale my se bavíme o srazech a akcích, kde jsou jasně daná pravidla. Pokud skutečně nechceš, křič STOP. Tečka.

Pravda, občas použití může skoro až mást. Například když někdo jako já použije stopku dřív, než se začne prostě proto, že konkrétní věc nedávám, ač jde o úplnou prkotinu v porovnání s jinými mými běžně nadšeně přijímanými aktivitami. A znovu a znovu: Od toho tu ta stopka je!

Mě dokonce hra na jakési nerespektování souhlasu baví. Mám v živé paměti, když jsem na konci úžasného celodenního rande stála v „romantickém objetí“ s mužem vyzbrojeným klasickým kontaktním taserem. Jednu ruku měl položenou na mém rameni a pobaveně, ale velmi zkoumavě a pozorně se mi díval do očí.
Zeptal se: „Chceš si to zkusit?“
A já bez zaváhání odpověděla s tím nejvíc koketním úsměvem, který umím: „Ne!“.
Neudržel se a musel se pousmát. Podle mě už v tu chvíli věděl, jak to skončí. „Proč ne?“
„No prostě ne. Bude to bolet. Je to elektřina, já bolest z elektřiny nesnáším, prostě NE.“ prohlásila jsem rezolutně a zcela nekompromisně, zatímco jsem si úplně náhodou zrovna vyhrnovala rukáv od mikiny.
„Takže vážně nechceš?“
„NE!“ odpovídala jsem se zářícíma očima plnýma očekávání.
A pak jsem už cítila jen strašnou bolest.

Nesouhlas, obrana a to dokonce i velmi důrazná a aktivní, JE součástí prožitku. Mnoho submisivů/masochistů má svůj prožitek následné bezmoci spojený s fyzickým přemožením a začínají si vše užívat až v okamžiku, kdy ví, že není úniku. Ne proto, že by to nechtěli, partnera si samozřejmě vybrali oni a do značné míry jen a jen oni rozhodují o tom, co se děje. Je to spíš o tom, že k dokonalému prožitku patří vědomí úplné nadvlády protějšku. Nadvlády fyzické, emoční, mentální. Proč si myslíte, že červená knihovna nejčastěji využívá klišé obrovského ideálně pomalu násilníka, který jediným pohledem z ženy udělá slimáka a pak ji vlastně pomiluje téměř něžně? Kontrast hrubé síly a našeho (často naivního) pocitu, že právě tu hrubou sílu krotí protějšek jen a jen proto aby nám udělal dobře je neskutečně sexy!

Odmítat nám také umožňuje zbavit se odpovědnosti. Umožňuje nám zachovat si (alespoň zdání) cudnosti a slušného vychování. A zase naopak top jedinci určitě chápou, jak skvělé je si z cudné holčičky „násilím“ udělat děvku. O tom přece obrovská část BDSM her je. Ono obecně je obrovská část her právě o tom jakým způsobem řešíme vzájemný souhlas. Přístup RACK a edge play (hraní si na hraně) je toho důkazem. Hraní si na znásilnění, hraní si na otroky. Být k něčemu nuceni nebo naopak donutit někoho k něčemu.

Odmítání, nesouhlas, obrana… to vše může být středobodem našich prožitků, tak nebuďte pitomci a respektujte existenci obecně platné stopky.  Stopka je podmínkou toho abychom se na srazech nemuseli bát něco podnikat, aby prožitek byl úplný, abychom se mohli plnohodnotně bránit tomu, co nejvíc chceme aniž by nás někdo přerušil a nebo jasně říct, že teď nechceme ani to, co je jindy oukej. Nás, blázny, může stopka zachránit kdykoliv, kdy nám teče do bot. Naše protějšky chrání před nejistotou a dovoluje jim si akci užít, aniž by se museli bát, že si to druhý den rozmyslíme a poběžíme s modřinami na policii. Ostatně o právních následcích našeho počínání vám také na workshopech přednášíme neustále. STOP na akcích je opravdu základním předpokladem, že se na akcích něco dít vůbec bude. Vršci se nemusí bát, že něco poserou, spodci se nemusí bát, že jim bude ublíženo. KAŽDÝ ÚČASTNÍK MÁ NASTAVENOU STOPKU JAKO STOP, POKUD SI NEDOMLUVÍ JINOU PLATNOU stopku. Nedomluvit si stopku neznamená, že ji nemáte (znovu opakuji – na akcích, kde platí moje pravidla).

A dovětek pro spodky, který vždycky opakuji na všech svých přednáškách. Jste odpovědní sami za sebe. Pokud stopku nepoužijete, je to v důsledku vzato váš problém – vám bude ublíženo, vy si to ponesete dál a vy se z toho budete pracně dostávat. Vaší základní povinností sami vůči sobě je, abyste stopku použili kdykoliv, kdy chcete akci ukončit.