Muži si často myslí, že pro ženu je při výběru sexuálního partnera rozhodující velikost penisu. Nu, může být a tuto volbu respektuji. Podle mě je ale daleko důležitější neverbální komunikace. Líbání. A pro tuto chvíli nechci psát článek zralý pro Bravíčko. Nejde mi o to opakovat (snad) dobře známé věci jako neslintat, nemlaskat, nelechtat jazykem mandle při první puse apod. Jde mi o dialog, který v líbání vidím, a ve kterém je tak důležité naslouchat a odpovídat.
První polibek je prostě bránou k jakémukoliv pokračování. Tak si dejte záležet. Nespěchejte. Já vím, že když už se rozhodnete jít do rizika „no tak případně schytám facku, no“, tak to trochu připomíná spíš přístup „teď a nebo nikdy“. Ale opravdu nespěchejte! První polibek si zkuste představit jako letmý dotek, jakousi výzvu pro vašeho partnera. Otázku, zda chce. Není to frontální útok! Čím více jste agresivní, tím více má protějšek tendenci ustupovat a vytvořit si nějaký bezpečný prostor.
Na druhou stranu, buďte pevní a jistí. Na mnoho lidí působí uklidňujícím a velmi pozitivním dojmem, když je pevně obejmete, přidržíte dlaní obličej nebo bradu. Protějšek pak ví, co děláte a co od něj očekáváte. Souhra celého polibku pramení z toho, že oba chápete, co chce druhý dělat. Když se vám partner otevře, dejte mu najevo, že to vnímáte. Když ustupuje, respektujte to.
Stále platí nějaký osobní prostor a vy byste pomyslnou hranici měli respektovat a většinu času se pohybovat na její hranici. Ne hluboko ve vnitrozemí nepřítele. Ale buďte si jistí, co chcete dělat vy sami a to i v případě, že jste nezkušené tele a vlastně nevíte co sami se sebou. Stejně jako v komunikaci není žádnou ostudou a je klidně možné, že jeden druhého bude vést. Ale je třeba, aby zkušenější tento „tanec“ vedl obratně a jistě, a zároveň, aby se protějšek tomuto vedení alespoň trochu podrobil.
Ke zdařilé líbací komunikaci patří ještě jedna zásadní věc. Dejte najevo, co se vám líbí, i co se vám nelíbí. Zkuste vnímat, co se líbí a co nelíbí partnerovi. Uvidíte, že právě to je nejlepší vodítko, jak se sehrát a jak si líbání užívat. Ale aby se měl partner čeho chytit, musíte se mu otevřít ve svých reakcích. Je jedno, jestli tiše zavrníte, vzdychnete, nebo přestanete maskovat jak se vám kroutí podbřišek. Lehce problematická může být v tomto směru erekce. Tam bych ponechala na partnerce, kdy se o ní přesvědčí. Žena nebo muž, každý chce vidět a cítit, co líbání s tím druhým dělá. Každému z nás lechtá ego (a tím i libido), že umíme toho druhého „dostat“.
Dostat potřebuje partner také prostor. Nikdy nejde jen brát a nikdy nejde jen dávat. Pokud připravíte partnera o možnost dávat a aktivně se na dialogu podílet, je to špatně. Bude se cítit lehce vykleštěn. Připravíte ho o možnost vás potěšit, udělat vám radost. Poznat vás. Seberete mu jeho možnost se vyjádřit a vložit do komunikace kus sebe. Můžete být „upovídaní“ a můžete mluvit rádi. Ale občas je třeba naslouchat.
Naslouchat je sice třeba i doslova, ale nemáte jen jeden smysl. Součást líbání jsou oči, ruce, teplo těla, pohyb a blízkost, a rozhodně i čich. Neochuzujte se při delším dialogu o tyto aspekty. Nebojte se zkoušet, které „věty“ vyvolají reakci. Dívejte se! Nejde mi o to, abyste levou rukou prováděli masáž, pravou masturbaci a jazykem hloubkou těžbu. Důlním bagrem… Jde mi o to, že máte možnost komunikovat nejen rty. Máte možnost hladit, laskat, držet, škrábat, vdechovat vůni vlasů nebo kolínské. A máte možnost vidět, jak na to partner zareaguje. Připravte sami sebe o tu chvilku potěšení z líbání, abyste skutečně „naslouchali“, tedy viděli, jak partner reaguje. Dívejte se mu do očí a zkuste cítit jeho dech.
Až když tohle všechno zvládnete, můžete pokračovat k „master“ prvkům. Stále jsem úchyl a ten se ve mě těžko někdy zapře. Jak bych tedy mohla zapomenout na srandu jakou může být bolest, pocit bezmoci, omezení pohybu nebo smyslová deprivace? Jen tak pro jistotu… Tohle je něco, co se děje až jako nadstavba základní komunikaci. Pokud jste stále myšlenkami u těžebního bagru a masturbace, tak se na tohle vykašlete. Fakt.
Vynechme páry, které už vědí. A soustřeďme se na základ celého dialogu a toho o čem tu už notnou chvíli píšu. Vyzkoušejte, zda se partnerovi nelíbí nějaká forma fixace, omezení pohybu či dýchání, nebo bolestivější podněty. Chyťte mu ruce, položte ruku na krk a zesilte stisk, donuťte partnera zaklonit hlavu tím, že ho pevně uchopíte za vlasy. A pak sledujte, co to dělá.
Líbání může být harmonickou souhrou. Komunikací a výměnou spousty (nejen genetických) informací. Užívejte si ho. Bude to stát za to.
A poslední dobrá rada… Nikdo učený z nebe nespadl. Každý občas plácne nějakou kravinu, nebo trvá, než si dva lidé porozumí. A to i v běžném hovoru. Natož v okamžiku, kdy máte oba mozek v rozkroku. Nenechte se odradit tím, že něco poděláte. „Aftercare“ funguje i tady. Pevné objetí občas vydá za tisíce slov.
