Základem fungování BDSM komunity je jakýsi domnělý pocit bezpečí a otevřenosti. Člověk, který prvně přijde na nějakou akci, nebo prostě jen tak okouknout prostředí bývá zpravidla unesený přátelskou atmosférou, kde může mluvit a konat. Kde ho nikdo neodsoudí a kde se konečně cítí být mezi svými.

Představme si takovou slečnu, která by ráda dostala na zadek. Sní o tom, že ji unesou piráti, svážou, znásilní (ale jen tak něžně, romanticky), třeba jako to bylo v Angelice. Sní o tom, že ji unese krásný mužný lupič, a ona mu bude vydána na milost či nemilost. Stydí se za to. Zatímco ona by si přála toho drsňáka s něžným srdcem, klučíci jejího věku jí neohrabaně posílají tweety.

A pak přijde do klubu. Objeví svět, kde stačí dát si dvojku na baru a počkat, než si jí někdo všimne. Pokaždé si jí někdo všimne. A všimnou si jí také ostatní slečny. Třeba ne tak hezké. Nebo trochu méně úspěšné. A tady může začít malá noční můra.

Naše společnost je tak otevřená, že se z ní pomalu vytrácí takt, slušnost a ohledy. Naopak mají prostor rádoby vtipné průpovídky, vtípky drsnějšího kalibru a v podstatě taková malá šikana vtipem. A tak se dříve či později ustálí průpovídka, vtípek, který sice půlka lidí opakuje s mylným dojmem, že byl míněn v dobrém a naše hlavní hrdinka přestává do klubu chodit, sedává stranou a je zklamaná.

Stejně tak je zklamaná jiná slečna. Ta, která nesní o dnes běžném poutání či naplácání na zadeček. Ale ta, která sní třeba o tom, jí muž močí do obličeje nebo si z ní dělá toaletní potřebu. Představme si tu samou, nadšenou krásnou mladou slečnu, kterou jste si představili na začátku. Tentokráte ale s jinými tužbami. Co myslíte? Stačí i jí jen tak v klidu počkat na jednu z tuctových narážek?

A teď si, přátelé moji, vzpomeňte, kolikrát jste v rámci „vtipů“ uráželi lidi, kteří to nemají jako vy. Kolikrát jste někoho odsoudili a hned v začátku jste zabili jakoukoliv chuť se vám otevřeně s něčím svěřit. Kolikrát jste sami sklouzli k dogmatům, kterými vyhraňujete to „lepší BDSM“ a „horší BDSM“. Je pěkné dělat jedno, je odporné dělat druhé. A tak o tom druhém „žertujeme“.

Jak velkou má asi tahle slečna chuť říct „ale mě se to líbí a myslela jsem si, že tady mě nikdo nebude odsuzovat“ po tom, co si hned v úvodu vyslechne další z řady (pro ni jistě velmi zraňujících) vtípků?

Pamatuji si, že kdysi (to většina z vás asi nepamatuje) bylo na lide.cz chatu zakázáno nepřístojně vtipkovat na téma místnosti. Jako příklad byl v pravidle uveden „vtip“ o koních do salámu v chatovací místnosti „koně jsou můj život“. Nebo tak něco.

Jsem daleka toho, aby byl humor zakázán či omezen. Jen si tak říkám, zda se přeci jen neusadilo i v BDSM komunitě takové to „lepšo-úchyláctví“. Nejsou lepší či horší praktiky. Není lepší či horší přístup. Je skvělé, když někdo umí nadchnout pro ten svůj, prožívat ho, vyprávět o něm, ideálně i vysvětlit, proč je tento přístup či tato praktika báječná. Jen by bylo fajn neočekávat, že to vaše protistrana má stejně.

Vtipům se člověk jen těžko brání. A pokud vtip zesměšňuje něco, co milujeme nebo co je pro nás citlivé, jen velmi těžko se lze ozvat. Vždy nakonec budeme ti, kdo jsou přecitlivělí, kdo reagují nepřiměřeně, protože „to byla sranda, ne asi?!“.

A tak naše slečna odchází i se svým tajemstvím a pocitem, že přeci jen dělá něco špatného. A je dost možné, že se tak dostane do nějaké té tajné konverzace soukromé. S někým, kdo nechce být viděn veřejně. Možná pro stejné tajemství a stejnou „přecitlivělost“. A možná proto, že on není mladá dívka, která chce být otevřená.

Zkuste vnímat, zda se lidé vašim vtípkům smějí. Zkuste uvažovat, zda jsou vaše vtípky vítány.