Blbé nápady má asi každý z nás. Někdo častěji, někdo skoro vůbec. Průpovídkou o „telecím“ nápadu začíná spousta úžasných historek, které se následně vypráví nad skleničkou v klubu a všichni se skvěle baví. Občas. Občas zůstane telecí nápad prostě jen telecím nápadem.

Nejsem úplně člověk, který by se bál do něčeho pustit po hlavě. Pud sebezáchovy je něco, co jsem nikdy nevlastnila, a tak se zcela přirozeně stávám součástí telecích nápadů vlastních i cizích. Tenhle text je tedy spíše takové veřejné připomenutí, že šlápnout vedle je normální, děje se to všem a dít se to bude dál.

Telecí nápad číslo jedna spočívá v tom, že co mohou ostatní, ne vždy mohu také. Nejhorší na tomhle celém je, že se to stalo s lidmi, které považuji za velmi inteligentní a soudné. V zásadě se možná jen díky tomu vlastně doopravdy nic nestalo a je možné si na tom demonstrovat, jak snadné je být za debila nebo totální krávu na obou stranách jinak celkem čitelné situace.

Navzdory všem přesvědčením a snahám se tomu vyhnout, přeci jen jsem si některé muže pustila k tělu o trochu víc a pomalu ale jistě překročila hranici bezpečně přátelských vztahů. Obklopila jsem se lidmi, kteří mi rozumí, kteří mi umožňují být sama sebou. S některými už mám něco za sebou i v soukromém životě. Přesah, který takové vztahy tvoří, se (alespoň u mě tedy určitě) projevuje důvěrností při kontaktu i svobodou skutečně dělat, co doopravdy chci a cítím. Naše hrátky jsou nenucené, přirozené, někdy možná pro okolí skoro extrémní v tom, co dokážu vyprovokovat a následně si slíznout, nicméně stále přátelské. Když pak mluvím s jinými lidmi mimo tuto nadstandardní vazbu, jsem stejně usměvavá, stejně od rány, se stejnými gesty… A zřejmě je pak možné si to špatně vyložit.

Tentokrát si to vyložil jinak kluk, který se mi vlastně i docela líbil. Takový pohodový swištík, který se s tím ještě úplně nesrovnal, ale má bystré oči a široká ramena, tak mu budiž odpuštěno. Právě on byl u scénky, kde jsem se nechala celkem ochotně „posubit“ a následně v hraní pokračovala až do ostrého přidušení. Právě s oním swištíkem jsem doteď ráda komunikovala a měla za to, že ho to baví stejně jako mě – jako nezávazná přátelská komunikace. A tady je ta zrada. Zjevně to bral jinak než já, nějak se to celé nepotkalo a on pojal geniální myšlenku na mě zkusit to samé, co „mí“ kluci. V nějakém okamžiku prostě na mou běžnou komunikační linku zareagoval tím, že mi sáhl po krku. Ve mě hrklo, celkem instinktivně jsem se fyzicky i slovně bránila a poslala ho do háje. A on byl nasraný, frustrovaný, uražený a poměrně nevybíravě mi to dal najevo. Díky bohu vychladl a později už se na mě zase šklebil, ale i tak mi byla celá situace neskutečně nepříjemná.

Jednak si velmi intenzivně uvědomuji, že jsem to celé prakticky „vyprovokovala“ tím, jak se chovám. Byla jsem to já, kdo si nepohlídal jeho reakce, kdo to neměl pod kontrolou. Tomu nešťastníkovi to asi ani moc nevyčítám. Jen si tak říkám, jak tenká hranice je vlastně mezi tím, že využiju příležitost, zkusím to, jdu do něčeho a doufám, a mezi tím, kdy omylem získám dojem, že je vše v pohodě a můžu si něco dovolit protože si to dovolují ostatní, a ono je to ve skutečnosti všechno jinak.

Takže jednoduché shrnutí. Když dva dělají totéž, není to totéž. Pokud si nejste jisti tím, co vyvoláváte svým chováním u protějšku, serte na to (na rozdíl ode mě). No a když naopak vidíte, že objekt vašeho zájmu něco někde vesele páchá, neznamená to, že to chce páchat s vámi. Není špatně to zkusit, ale nechovejte se jako uražená primadona, když to nevyjde (na rozdíl od něj, na tu malou chvilku).

Telecí nápad číslo dvě se urodil ještě ten samý večer. Protože, jak již bystřejší čtenář jistě pochopil, jsem na akci měla muže, který se mi líbí, nechala jsem se jím poměrně ochotně strhnout do malé spankové akce. Nedostala jsem tolik let, že to asi ani pravda není, takže jsem se bála, v mnoha věcech mě vyvedl z mé komfortní zóny, a jediné, co mě dovedlo tak daleko byla nutkavá potřeba si znova připomenout, jaké to je být vůči někomu naprosto důvěřivá, otevřená. Uchlácholená tím, jak večer do té doby probíhal, šťastná, že na mě celou dobu mluví, protože jeho hlas a smích mám spojený s jeho vůní i pohledem. Extrémně vybuzená tím, jak snadno mi ubližuje tím jediným správným způsobem…

Scénku vám, vy nadrženci, popisovat nebudu! Naopak to zkrátím. Ten kluk to se mnou prostě umí a já ujela z pozice kamarádky do skutečně submisivního prožitku. Strašně moc jsem to/ho potřebovala, toužila jsem po každém pohlazení, užívala si stupňující se vzrušení, vzpínala se a prožívala každou ránu… a najednou byl konec. Prostě přestal. Ne, nejenže přestal, on mě podrbal za uchem, usmál se a prostě odešel na večeři.

Doteď absolutně nechápu, co se tam kurva vlastně odehrálo.

A teď malé shrnutí. A možná, možná vám bude malilinko povědomé: Pokud si nejste jisti tím, co vyvoláváte svým chováním u protějšku nebo tím, zda to ustojíte, serte na to (na rozdíl od něj). No a naopak, když se objekt vašeho zájmu rozhodne vás zapojit, neznamená to, že to bude odpovídat vašim představám a počítejte s tím (na rozdíl ode mě).

Nevím, jestli to je dost srozumitelné, ale snažím se vám říct, že u telecích (okamžitých, spontálních, neuvážených, nebo prostě zajímavých a vzrušujících, vytoužených a nedosažitelných) nápadů a rozhodnutí se může „posrat“ kdykoliv cokoliv. A dít se to bude, protože tenhle typ nápadů, reakcí a interakce je základem pro rozvoj jakéhokoliv vztahu (přátelského, mileneckého, partnerského).

Jen nezapomeňte na to, že každý telecí nápad by měl ideálně skončit tím, že oba víte, na čem vlastně jste a ani jednomu to neublížilo.